Tato stránka obsahuje moje poznámky z přednášky Martina Kouteckého z akademického roku 2020/2021 (MFF UK). Pokud by byla někde chyba/nejasnost, nebo byste rádi něco přidali, tak stránku můžete upravit pull requestem (případně mi dejte vědět na mail).
pro dolní mez postupujeme podobně, ale je potřeba indukční krok dokazovat pro
n→n+1, místo n−1→n.
Věta (Stirlingova formule):n!≅2πn(en)n
Odhady binomických koeficientů
(👀): pro malé k<<n…(kn)=(n−k)!k!n!=k!n⋅(n−1)⋅…⋅(n−k+1)≤nk
Věta (hodně meh odhad):n+12n≤(⌊n/2⌋n)≤2n
Důkaz:
součet všech čísel v řádku je 2n, tak jistě to největší nebude větší
největší sčítanec je rovněž alespoň tak velký jako průměrný
Věta (nice odhad):2m22m≤(m2m)≤2m22m
Důkaz: Nejprve jedno kouzlo:
P=2⋅4⋅6⋅…⋅2m1⋅3⋅5⋅…⋅(2m−1)=2⋅4⋅6⋅…⋅2m1⋅3⋅5⋅…⋅(2m−1)2⋅4⋅6⋅…⋅2m2⋅4⋅6⋅…⋅2m=22m(m!)2(2m)!=22m(m2m)
Chceme tedy:
2m1≤P≤2m1
Pak ještě druhé kouzlo:
(1−221)…(1−(2m)21)=(2⋅21⋅3)(4⋅43⋅5)…((2m)2(2m−1)(2m+1))=P2(2m+1)<1//soucˇin veˇcıˊ<1
Máme tedy:
P2P<2m+11<2m1<2m1
Druhá strana analogicky (uvažujeme (1−321)(1−521)…=(322⋅4)(524⋅6)…=2(2m)P21).
2. přednáška
Náhodné procházky
Definice (náhodná procházka): Náhodný proces, v každém kroku se panáček začínající v bodu 0 posune ze své aktuální pozice doprava nebo doleva.
kde bude po n krocích?
limn→∞… že se po n krocích vrátil (někdy v průběhu) do počátku?
limn→∞…E[#naˊvratu˚ do pocˇaˊtku]?
dokážeme, že jde k nekonečnu
Zadefinujeme si náhodnou veličinu X=IS2+IS4+…+IS2n:
IS2n… indikátor, že nastal jev „po 2n krocích jsem v počátku“
E[X]=E[#naˊvratu˚ do pocˇaˊtku].
Pr[po 2n krocıˊch jsem v pocˇaˊtku]=(n2n)/22n.
nahoře jsou možnosti vyrovnaných počtů kroků doprava/doleva
dole jsou všechny scénáře pro 2n kroků
22n(n2n)≥22n2n22n=2n1
E[X]=E[i=1∑∞IS2i]=i=1∑∞E[IS2i]=i=1∑∞Pr[IS2i]≥i=1∑∞2i1//linearita strˇednıˊ hodnoty//strˇednıˊ hodnota indikaˊtoru je pravdeˇpodobnost//pouzˇitıˊ odhadu vyˊsˇe; diverguje
zajímavost: ve 2D to také platí, ale ve 3D už ne (konverguje k nějakému konstantnímu číslu)!
Generující funkce
Definice (mocninná řada): je nekonečná řada tvaru a(x)=a0+a1x1+a2x2+…, kde a0,a1…∈R.
Příklad:a0=a1=…=1↦1+x+x2+…
pro ∣x∣<1 řada konverguje k 1−x1, můžeme tedy říct, že (1,1,…)≈1−x1
Tvrzení:(a0,a1,a2,…) reálná čísla. Předpoklad: pro nějaké K t. ž. ∣an∣≤Kn. Poté řada a(x) pro každé x∈(−K1,K1) konverguje (dává smysl). Funkce a(x) je navíc jednoznačně určena hodnotami na okolí 0.
Definice (vytvořující/generující funkce): nechť (a0,a1,…) je posloupnost reálných čísel. Vytvořující funkce této posloupnosti je mocninná řada a(x)=∑i=0∞aixi.
operace
řada
úprava
součet
a0+b0,a1+b1,a2+b2,…
a(x)+b(x)
násobek
αa0,αa1,αa2,…
αa(x)
posun doprava
0,a0,a1,…
xa(x)
posun doleva
a1,a2,a3,…
xa(x)−a0
substituce αx
α0a0,α1a1,α2a2,…
a(αx)
substituce xn
a0,0,…n−1,0,a1,0,…n−1,0,a2,…
a(xn)
derivace
a1,2a2,3a3,…
a′(x)
integrování
0,a1,a2/2,a3/3,…
∫0xa(t)dt
konvoluce
an=∑k=0nak⋅bn−k
a(x)⋅b(x)
Zde je několik příkladů řad a výrazů, kterým odpovídají (hodí se v důkazech): n=0∑∞xnn=0∑∞(ax)nn=0∑∞(x2)nn=0∑∞(−1)nxn=(1,1,1,1,…)=(a0,a1,a2,a3,…)=(1,0,1,0,…)=(1,−1,1,−1…)=1−x1=1−ax1=1−x21=1+x1
Zobecněná binomická věta
Chceme binomickou větu zobecnit i pro reálné exponenty. K tomu potřebujeme definici kombinačního čísla, která se s reálnými kamarádí. Uděláme následující:
r∈R,k∈N(kr)=k!r⋅(r−1)⋅(r−2)⋅…⋅(r−k+1)
pro r∈N se shoduje s tím, co už známe
pro r∈R opět máme klesající součin k prvků, ale hodnoty jsou reálné
Věta (ZBV):nechť x,y,r∈R a ∣x∣>∣y∣ (kvůli konvergenci). Pak ZBV je následující výraz: (x+y)r=k=0∑∞(kr)xr−kyk
Příklad:
pro y=1 (a prohozením x a y) dostáváme (1+x)r=((0r),(1r),(2r),…)
speciálně pro r=21 dostáváme 1+x=1+21x−81x2+161x3+…
Příklad: V krabici je 30 červených, 40 žlutých a 50 zelených míčků. Kolika způsoby lze vybrat 70?
(1+x+…+x30)(1+x+…+x40)(1+x+…+x50)==1−x1−x311−x1−x411−x1−x51//posuneme o 31 mıˊst a odecˇteme=(1−x)31(1−x31)(1−x41)(1−x51)=((22)+(23)x+(24)x2+…)(1−x31)(1−x41)(1−x51)=1+…+[(272)−(272−31)−(272−41)−(272−51)]x70+…=1061
Kde poslední rovnost platí, protože:
z posledních 3 závorek si vybereme 1 a z první závorky koeficient u 70
ze druhé x31 a z první koeficient u 72−31
analogicky pro 41 a 51 ze třetí a čtvrté
3. přednáška
Fibonacciho čísla
Definice:F0=0,F1=1,Fn=Fn−1+Fn−2,∀n≥2
Fibonacciho mocninnou řadou rozumíme F(x)=F0+F1x+F2x2+F3x3+…
Funkce/pozice
0
1
2
3
4
xF(x)
0
F0
F1
F2
F3
x2F(x)
0
0
F0
F1
F2
x
0
1
0
0
0
⇓
⇓
⇓
⇓
⇓
F(x)
F0
F1
F2
F3
F4
Z funkcí výše vidíme, že F(x)=x+xF(x)+x2F(x). Algebraickou úpravou dostáváme:
F(x)=1−x−x2x=(1−21+5x)(1−21−5x)x//algebra=1−21+5x51−1−21−5x51//parciaˊlnıˊ zlomky =51(1−21+5x1−1−21−5x1)//tvary 1−ax±1
Pro daný koeficient vytvořující funkce tedy máme:
Fn=51(21+5)n−jde k 0(21−5)n=⌊51(21+5)n⌋
Catalanova čísla
bn= počet binárních zakořeněných stromů na n vrcholech
bn=∑k=0n−1bk⋅bn−k−1, rekurzíme se na obě části
∗: divergencí myslíme v rámci toho tvrzení o slušně vychovaných vytvořujících funkcí: funkce 2x1+1−4x na okolí 0 konverguje zleva a zprava k jiným hodnotám
Konečné projektivní roviny
První axiom zajišťuje netrivialitu. Není těžké si rozmyslet, že lze nahradit
axiomem “Existují alespoň 2 různé přímky, z nichž každá má alespoň 3 body”.
Bez některé z těchto podmínek by definici vyhovovala např. libovolně velká
množina bodů s právě jednou přímkou, která by všechny body spojovala. Případně
by k tomuto schématu šel přidat ještě jeden bod, který by s každým dalším byl
spojen dvoubodovou přímkou.
Definice (KPR): Nechť X je konečná množina, P systém podmnožin množiny X. (X,P) je KPR pokud:
Existuje C⊆X,∣C∣=4 t. ž. ∀P∈P:∣P∩C∣≤2
„každá přímka obsahuje ≤2 body z C“
∀P,Q∈P,P=Q:∃!x∈X t. ž. P∩Q={x}
„každé dvě přímky se protínají právě v 1 bodě“
∀x,y∈X,x=y∃!P∈P t. ž. x,y∈P
„každé dva body určují právě 1 přímku“
x∈X je bod
P∈P je přímka
Příklad (Fanova rovina):
Počet bodů a přímek
Tvrzení: „v KPR mají všechny přímky stejný počet bodů“
Pomocné tvrzení:∀P,P′∈P∃z∈X, které neleží ani na jedné z nich.
Dokáže se přes to přes rozbor příkladů toho, jak vedou přímky přes C:
pokud nevedou přes všechny body z C, pak máme vyhráno
pokud vedou, tak existují dvě další přímky P1 a P2 vedoucí kolmo na naše přímky, jejich průnik je hledaný bod; původní přímky jím vést nemohou, protože pak by dvě přímky sdílely 2 body, což nelze
P1=P, protože pak by P
obsahovala alespoň 3 body z C. Podobně ostatní
nerovnosti.
4. přednáška
Důkaz původního tvrzení: pro přímky P, P′ a bod z (který nesdílí) budeme dělat bijekci tak, že budu tvořit přímky z bodu z na body z P, které budou rovněž protínat body z P′.
Definice (řád KPR): řádem (X,P) je n=∣P∣−1 pro jakoukoliv P∈P.
Tvrzení:nechť (X,P) je KPR řádu n. Pak:
každým bodem prochází n+1 přímek
∣X∣=n2+n+1
∣P∣=n2+n+1
Důkaz: {:.rightFloatBox}
Explicitní důkaz (3): Pro každý bod započítejme všechny přímky jím
procházející. Dostaneme tak (n2+n+1)(n+1) přímek. Ale
každou jsme započítali (n+1)-krát – jednou pro každý z
jejích bodů.
triviálně z definice.
viz. níže.
vychází z duality (viz. další kapitola).
Vezměme libovolné x∈X. Pak ∃P∈P:x∈P, protože vezmeme-li body a,b,c∈C, pak přímky ab a ac nemohou mít další společný bod než a (došlo by ke sporu s některým z axiomů).
Poté stačí uvážit následující obrázek a spočítat body/přímky. Další bod už neexistuje, protože kdyby existoval, tak by jím musela procházet přímka z x a ta by rovněž někde protínala P (a nesplňovala tak axiomy).
Bodů na obrázku je 1x+P0…Pn(n+1)nbody Pi, bez x=n2+n+1.
Dualita KPR
Definice (incidenční graf): nechť (X,S) je množinový systém (S⊆2X). Jeho incidenční graf je bipartitní graf (V=X∪S,E={(x,s)∈X×S∣x∈s})
Definice (duál grafu):(Y,T) je duál (X,S) pokud Y=S a T={{s∈S∣x∈s}∣x∈X}
(👀): incidenční graf (Y,T) je incidenční graf (X,S) s prohozením stran
Příklad (duál Fanovy roviny):
Věta:duál KPR je KPR.
„každá přímka obsahuje ≤2 body z C“
„každé dvě přímky se protínají právě v 1 bodě“
„každé dva body určují právě 1 přímku“
Důkaz: ověření axiomů v duálním světě:
∃C čtveřice přímek t. ž. ∀x∈X leží na nanejvýš 2 přímkách z C
stejné jako „žádné 3 přímky z C nemají společný bod“
zvolím C={ab,cd,ad,bc}, což funguje (zkusit si rozkreslit)
∀x,y∈X,x=y:∃!P∈P t. ž. jimi prochází právě 1 přímka
stejné jako původní axiom o přímkách
analogicky viz. ^
Důsledek:(X,P) je řádu n⟹∣P∣=n2+n+1
duál (Y,T) je duál (X,P), ten je stejného řádu a proto je i velikost ∣P∣=n2+n+1
Konstrukce KPR
Pro KPR řádu pk, p prvočíslo vezmu algebraické těleso K řádu n (příklad K=Z3).
T=K3∖(0,0,0)
na T zavedu ekvivalenci (x,y,t)∈T je ekvivalentní s (λx,λy,λt),∀λ∈K∖0
body X jsou ekvivalenční třídy nad T
reprezentanti: poslední nenulová složka je 1
trojice tvaru (x,y,1),(x,1,0),(1,0,0)
můžu si to dovolit, na reprezentanta převedu prostým pronásobením
počet je n2+n+1, což sedí
přímky P: pro každou (a,b,c)∈T definujeme přímku Pa,b,c jako množinu bodů (x,y,t) splňující ax+by+ct=0
∀(a,b,c)∈T,∀λ fixuji (x,y,t)∈T:ax+by+ct=0⟺λax+λby+λct=0⟹ přímky Pa,b,c=Pλa,λb,λc⟹∣P∣=∣X∣ a mohu si opět zvolit reprezentanty
„každá přímka obsahuje ≤2 body z C“
„každé dvě přímky se protínají právě v 1 bodě“
„každé dva body určují právě 1 přímku“
Ověření axiomů:
C={(1,0,0),(0,1,0),(0,0,1),(1,1,1)}
jsou po třech lineárně nezávislé, proto (1) platí
dvojice přímek (a1,b1,c1) a (a2,b2,c2) určují jeden bod:
jsou lineárně nezávislé a dimenze jádra následující matice je tedy 1 a určují jeden bod (až na α-násobek, což je definice bodů)
(a1a2b1b2c1c2)xyt=0
analogické, protože role (x,y,t) a (a,b,c) je identická
5. přednáška
Latinské čtverce
Definice (latinský čtverec): řádu n je tabulka n×n vyplněná čísly [n], kde v žádném řádku či sloupci se symboly neopakují.
(👀):A je LČ ⟹ po následujících operacích je stále:
permutace symbolů
permutace sloupců/řádků
Definice (ortogonalita): LČ A,B jsou ortogonální, pokud pro každou dvojici symbolů a,b∈[n] existují indexy i,j∈[n] t. ž. (A)i,j=a,(B)i,j=b.
když přeložím čtverce přes sebe, najdu políčko (i,j) obsahující dvojici (a,b)
(👀): počet dvojic symbolů n2= počtu políček
zobrazení je bijekce
∀(a,b) se objeví v OLČ právě jednou
(👀):A,B jsou NOLČ ⟹ pokud dělám operace z předchozího pozorování v obou čtvercích, tak ortogonalitu zachovávám, jinak nutně ne
Příklad: dvou navzájem ortogonálních latinských čtverců stupně n:
12342143341243211342243131244213
Lemma:pro daný řád n může existovat nejvýše n−1 NOLČ.
Důkaz: mějme maximální rodinu NOLČ L1,…,Lm a permutujme symboly tak, aby každý první řádek byl 1,2,3,…,n; uvažme symbol na pozici (2,1):
není 1, ta je na pozici (1,1)
není nějaké k∈{2,…,n} ve dvou čtvercích zároveň
Čtverců je dohromady tedy nejvýše n−1.
Pro libovolné dvě pozice (které se liší v řádku a sloupci) existuje čtverec, který na nich má stejné hodnoty.
Tvrzení:pokud L1,…,Ln−1 jsou NOLČ, potom ∀k,k′,k=k′,∀l,l′,l=l′∃i:(Li)k,l=(Li)k′,l′
Důkaz: zpermutujeme symboly tak, aby ∀i(Li)k,l=1:
n−1(1)?(1)?…(1)?
Ve sloupci s otazníkem nemůže symbol 1 být:
v řádku s (1)
ve dvou čtvercích na stejném místě
Mám tedy n−1 možností a musím přijít na n−1 různých řešení. Jedno z nich tedy vyjde na ?.
II,IV→ čtverec je latinský, na řádku se symbol někde vyskytuje
III,IV→ obdobně ^
IV,IV→
různé čtverce: přesně definice ortogonality (existuje dvojice souřadnic pro dvojici symbolů)
stejné čtverce: li
mezi:
r,s,li→I
r,mk,l→II
s,mk,l→III
li,mk,l→IV, symbol (Li)k,l určuje, o kterou přímku z li jde
mk,l,mk′,l′→
stejný řádek: II
stejný sloupec: III
jinak: IV a existuje, vycházíme z minulého pozorování
Důkaz (konstrukce ⇐):
dána KPR (X,P), hledáme L1,…,Ln−1
zvolíme libovolně přímku I={r,s,l1,…,ln−1}
∃n přímek protínající r – typ II a opět oindexuji body
analogicky ^, typ III, průsečíky jsou mk,l
pro bod li oindexuj přímky Q1,…,Qn; čtverec Li má 1 na indexech Q1, 2 na Q2, …
Jsou NOLČ, protože:
průsečíky IV s II,III jsou jednoznačné ⟹ čtverce jsou latinské
jednoznačnost průniku dvou přímek typu IV – dvě různé přímky typu IV odpovídající dvěma různým čtvercům dávají souřadnici, kde se má dvojice symbolů nachází ⟹ ortogonalita
6. přednáška
Počítání dvěma způsoby
Tvrzení:počet podmnožin X=(kX)=(k∣X∣)
Důkaz: nechť máme bublinu s tečkami, každá reprezentuje uspořádanou k-tici prvků z X.
počet teček =n(n−1)(n−2)…(n−k+1)=(n−k)!n! (vyberu 1. prvek, 2. prvek,…)
v každé buňce k-tic (ekvivalenční třídě přes příslušnou relaci) se stejnými prvky je k! prvků, počet buňek je to, co chceme (neuspořádaná k-tice)
(n−k)!n!(kX)=(kX)⋅k!=(n−k)!k!n!=(kn)
Věta (Spernerova):nechť (P,⊆) je částečné uspořádání, kde P je množinový systém. Nechť M je největší antiřetězec (∀M1,M2∈M,M1=M2:M1⊈M2∧M2⊈M1). Pak ∣M∣≤(⌈2n⌉n), kde n=∣X∣.
Tvrzení (pomocné):∑M∈M∣M∣!(n−∣M∣)!≤n!. Přes dvojí počítání počtu permutací na X:
počet permutací =n! (očividné)
počet permutací ≥∑M∈M∣M∣!(n−∣M∣)!, protože:
pro každé M dostanu jinou množinu permutaci
M určuje množinu permutací takovou, že nejprve permutuji M, potom X∖M: